Dnes vám chci představit mého kolegu z doby, kdy jsem pracovala v novinách. Miroslav Graclík ale není jen novinář a zdatný manager, ale dlouholetý spisovatel. Na svém kontě má neuvěřitelných 36 knih. Dnes se pokusíme popovídat si alespoň o zlomku jeho tvorby. No a protože mám bulvár stále hluboko pod kůží, tak se logicky zaměřím na VIP osobnosti…
Mirku, pracoval jsi s Ivetou Bartošovou, Karlem Gottem, Hanou Hegerovou, Hankou Zagorovou, Marikou Gombitovou, Dagmar Havlovou, Jiřinou Švorcovou a spoustou dalších. Kdybych je měla všechny vyjmenovat, asi se nedostaneme k otázkám. Kdo a proč ti z nich nejvíce utkvěl v paměti.
Jsou to ty bezproblémové spolupráce, kdy nám jde o dobrý výsledek a umělec si stojí za svým slovem, nemění slovíčka a nemaže při autorizaci celé věty se slovy: „To jsem řekl jenom vám.“ Konkrétně to byla například Jiřina Švorcová, Hana Zagorová nebo nedávno kapelník Moravanky Jan Slabák, který má velký archiv a celý nám ho dal k dispozici, ať si naskenujeme a použijeme cokoliv se nám do knížky bude hodit.
A naopak? Prozraď, s kým z té řady VIP byla »obtížnější« spolupráce.
Když jsem se s někým na spolupráci nedohodl, napsal jsem knížku neautorizovanou, na které se nepodílel. To je třeba příklad knížek o Marii Rottrové, Dagmar Havlové, nebo první knihy o Marice Gombitové.
Zabrousil jsi i do nebezpečných vod – pohádek pro děti! Kmotr mého syna, Jirka Pomeje vždycky říkal – až děti vám ukáží, zda jste dobrý herec, zpěvák, spisovatel! Děti se nepřetvařují, upřímně vám řeknou, že jste nebo nejste dobrý! Takže Mirku, jak jsi obstál před dětským publikem?
Pokud bych to měl hodnotil podle prodejů dětské edukační knížky Nové příběhy pejska a kočičky, tak jsem docela obstál. Knížka se stále prodává, vyšla také jako audiokniha a několik příběhů i na vinylové LP desce. Rád bych udělal pokračování, na které se čas od času někdo zeptá, ale zatím se nepřihlásil žádný donátor, který by vydání takové knížky finančně podpořil.
Z Heidi Janků jsi udělal »kočičku«. Jak jí bavilo namluvit text legendární dětské postavičky? A jen pro pořádek uvedu, že to byla tři CD.
S Heidi jsme letití přátelé a zahrát si na kočičku ji bavilo. Mňoukání jí šlo ve studiu moc hezky. (smích) Audioknihu jsme natáčeli krátce poté, co odešel její manžel Ivo Pavlík a tato práce pro ni byla i určitým rozptýlením od velkého smutku, který prožívala.
Která z tvých knížek byla u čtenářů nejúspěšnější? A pochlubíš se, kolik se jí prodalo?
Jiřina Švorcová osobně, což je knížka u jejíhož psaní mě paní Švorcová neustále přemlouvala, abychom se na to vykašlali, že to už nebude nikoho zajímat. Když potom viděla v pražském paláci knih Luxor na Václavském náměstí na křtu, který moderoval Jiří Pomeje, frontu na autogramiádu až ven, nemohla tomu uvěřit. Podepisovala se i po uzavření prodejny, protože jsme nechtěli nechat odejít lidi, kteří stáli několik hodin ve frontě. Domů jsme ji s kolegou spoluautorem Václavem Nekvapilem odváželi s mnoha taškami dárků a totálně unavenou, ale šťastnou. Kolik knížek se prodalo takto z hlavy nevím, protože čísla zrovna nejsou má silná stránka, ani si nevedu statistiky, ale byly to desítky tisíc.
Když si prohlédneme portfolio tvých knížek, je to poměrně široké spektrum lidí, příběhů a témat. Jak si vybíráš téma pro svou novou knihu? Třeba pro tu aktuální, na které pracuješ?
Vždycky mě na dotyčné osobnosti, o které mám psát, musí něco zaujmout, abych psal se zaujetím, rád a bavilo mě to. Pracovat půl roku na knížce o někom, kdo tě nezajímá, musí být hrozná otročina a myslím, že je to potom na výsledku i znát. Spoustu knížek jsem právě z těchto důvodů odmítl napsat, a abych nemusel nakladatele odmítat, rozhodl jsem se před pár lety, že si knížky budu vydávat sám. Je to sice finančně i produkčně náročné, ale za tu absolutní svobodu, kterou mám, to stojí. Píši o kom chci, knížka je tak obsáhlá a je v ní tolik fotografií a obrazových příloh, kolik chci já a ne někdo jiný...
Nyní mám rozepsanou rozhovorovou knížku, která naváže na předchozí tituly Trochu jiné rozhovory a Rozhovory trochu jinak. Zase v ní bude lehce přes dvacet osobností – například Jaromír Mayer, Heidi Janků, Bernie Paul, Marcela Laiferová a opět vytáhnu z archivu i dva tři staré rozhovory… Tato knížka by měla vyjít na podzim a na jaře příštího roku bych chtěl vydat obsáhlejší publikaci o písňovém festivalu Děčínská kotva, který měl přes dvacet ročníků. Když mám čas, tak už jezdím pátrat do Děčína po archivech a kolega Václav Nekvapil skenuje programy, fotografie a různé festivalové rarity a zajímavosti.
Nebudeme si nic nalhávat, práce s VIP je mnohdy jako chůze po žhavém uhlí – našlapuješ opatrně, snažíš se nespálit, ale zároveň ukázat, jak žhavé to bylo. Takže jaké jsou tvoje fígle na práci se slavnými osobnostmi? Jak z nich dokážeš získat upřímnou zpověď, která čtenáře baví?
Každá práce s lidmi je obtížná a s umělci, kteří mají obrovská ega, ještě mnohokrát obtížnější. Hned na začátku se snažím všem říct, co po nich budu chtít. A pak už jen klasika: jsem slušný, držím slovo a snažím se být vždy dobře připravený. Před rozhovorem si nastuduju, co kdy dotyčný vytvořil, co už na sebe řekl, a nakonec ke zpovídaným přistupuji s pokorou. Oni jsou ti důležití, o nich to má být, ne o tom, kdo se ptá. Máme tu i pár takovýchto asi trošku zakomplexovaných narcisů, kteří chtějí v rozhovorech dokázat, jak moc mají nad zpovídaným navrch. A myslím si, že mám dar během rozhovoru vytvořit atmosféru důvěry, že mi zpovídaný uvěří, že tam nejsem proto, abych ho poškodil nebo z něj udělal hlupáka, a proto mi mnohdy řekne víc, než měl původně v plánu…
Je při rozhovoru důležité i prostředí? Vzpomeneš si na nějaké opravdu zvláštní místo, kde jsi rozhovor vytvářel? Třeba nejvzdálenější?
Mnohem důvěrnější atmosféru navodíš, když sedíš jen se zpovídaným u něj doma, než když si povídáte v plné restauraci, kde ještě hraje hudba. Za ty roky jsem udělal nejvíc rozhovorů v Praze, ale jezdím za umělci do Brna, Ostravy, Bratislavy nebo před měsícem jsem byl v Německu v Mnichově za Bernie Paulem, který v Československu zářil koncem osmdesátých let, když ho u nás produkoval Karel Vágner.
Když jsem před mnoha lety působil jako reportér v deníku Blesk, dělal jsem stovky, nebo spíš tisíce různých krátkých rozhovorů na natáčeních, večírcích, pohřbech, prostě všude tam kam člověk přišel a byl tak nějaký známější herec, zpěvák, umělec… Ale z těchto rozhovorů vznikla tak maximálně stránka nebo spíš článek s několika přímými větami dotyčného, to nebyly obsáhlejší bilanční rozhovory, které dělám dnes do knížek nebo občas i do časopisu.
Jaká byla nejpřekvapivější věc, kterou jsi se při rozhovoru dozvěděl?
Že mi to sluší. (smích) Těch věcí bylo za ta léta mnoho a pokaždé člověka překvapí, když se například dozví něco ze soukromí, co dotyčný do té doby nikomu neřekl.
Máš nějakou oblíbenou otázku, kterou vždy položíš a víš, že pomůže prolomit ledy, nebo uvolnit atmosféru?
Ani ne. Každý rozhovor i respondent je jiný, ale často se na začátku pro odlehčení zeptám na dětství, školu, rodiče a při odpovědích většina umělců roztaje a uvolní se.
Který z rozhovorů ti utkvěl v paměti jako ten nejvíce emotivní nebo inspirativní?
Čím jsem starší, tím častěji mě něco dojme i když mám pořád rád černý humor a snažím se při rozhovorech nedávat své city a pocity najevo. Když jsem nedávno dělal rozhovor s Heidi Janků, povídali jsme si i o jejím manželovi Ivo Pavlíkovi a o jeho odchodu. Heidi se v jednu chvíli rozbrečela a museli jsme rozhovor na chvíli přerušit. Měl jsem Ivoše rád a v tu chvíli jsem měl taky slzy na krajíčku. A zbytek rozhovoru jsem si vyčítal, že jsem neměl zacházet do detailů, které Heidi rozplakaly. Jinak inspirativních rozhovorů bylo mnoho, v podstatě každý druhý mě něčím inspiruje nebo poučí.
Stalo se ti někdy, že tě odpovědi nebo chování nějaké hvězdy skutečně šokovalo nebo rozesmálo?
Občas se stane, že je někdo velmi sebevědomý či sebestředný a vypráví věci, kterým nemůže věřit ani on sám, a to se člověk občas neudrží a ukáže údiv nebo se i zasměje. Není to sice zrovna profesionální, ale párkrát se mi to stalo.
Zažil jsi někdy při rozhovoru »Aha!« moment? Jako že ti respondent objasnil něco, co jsi do té doby nevěděl, nebo si myslel špatně?
Ano, mnohokrát.
Jak rozmluvit někoho, kdo odpovídá holými větami, případně jen ano a ne.
To moc dobře nejde. Několikrát se mi už stalo, že všechny moje otázky byly delší než odpovědi. Maximálně se můžete doptat a položit doplňující otázku. Nakonec jsem z toho zoufalství vybruslil tak, že jsem přepsal ty jednověté odpovědi a poté je všechny krásně rozvinul tak, jak mi radilo alter ego dotyčné osobnosti, ve které jsem se proměnil. (smích) Nakonec jsem už normální a čtivě napsaný rozhovor poslal dotyčnému k autorizaci a zpět mi přišel bez úprav a s poděkováním za skvělou spolupráci. (smích)
Jak dlouho trvá přepisování rozhovoru a jak náročné bývají autorizace? A jsou všechny tvoje rozhovory autorizované?
Většinou si s dotyčným povídám hodinu, hodinu a půl. Rozhovor potom nepřepisuju doslovně a celý. Vynechávám věci, které se opakují, případně když se zpovídaný moc rozpovídá, nebo uteče od tématu. A už při přepisování dělám první editaci, protože mluvené slovo je něco jiného než slovo psané. Po přepsání celý rozhovor znovu čtu a edituji. Pokud nejsem ve velké časovém presu, tak mám rád, když můžu nechat rozhovor pár dnů »uležet« a pak ho při čtení ještě znovu upravuju a čistím. Časově to vyjde na den až dva dny práce, podle délky rozhovoru. Potom už své texty nesmím číst, nevracím se k nim, protože bych je opravoval a vylepšoval donekonečna.
Autorizovaných rozhovorů mám zhruba polovinu. Autorizace není ze zákona povinná a pokud si mi o ni zpovídaný vysloveně neřekne, nenabízím ji. Mnohokrát se totiž stane, že se respondent při čtení lekne, co všechno řekl a většinou ty nejzajímavější věci z rozhovoru vymaže.
Jaký byl tvůj největší omyl či přešlap během rozhovoru a co jsi si z toho odnesl do dalšího života?
Na nic fatálního si teď nevzpomínám. Vždy se snažím na každý rozhovor připravit, což zabere několik hodin googlování a čtení o dotyčném. Udělám si poznámky, připíšu k nim, co mě zaujalo, na co bych se měl určitě zeptat a pokud jste takto připraven, tak žádných velkých přešlapů se nedopustíte. A nad těmi menšími většinou respondent mávne rukou, jsme jen lidé a každý z nás se občas zmýlí nebo udělá nějakou »botu«…
Rozhovory jsou poměrně specifickou žurnalistickou disciplínou, myslíš, že to ovlivnilo i tvou osobnost? Že jsi třeba změnil nějaké životní postoje díky příběhům, které jsi slyšel?
Asi ano. Každý člověk se nejen s věkem vyvíjí a různě ho mění a formují i příběhy a události, které slyší, nebo které se dějí v jeho blízkosti. S věkem se snažím být tolerantní a nesoudit lidi a jejich rozhodnutí, protože jsem nežil jejich život a nevím, co je vedlo k tomu, že se zachovali tak, jak se zachovali. Dnes si už v pohodě sednu ke stolu a povídám si s člověkem, který vyhlásil Antichartu a byl velký komunista, zatím co já jsem podepsal Několik vět. (smích)
Děláš rozhovory s různými slavnými už přes tři desítky let, pozoruješ v průběhu těch let u lidí nějaké změny? Například v životní etapě jejich kariér, nebo když jsou po nějakém životním milníku…
Určitě. Na začátku kariéry se můžou přetrhnout a jsou ochotní a vstřícní. Když přijde popularita, tak se jim asi z pocitu, že jsou slavní, zamotá hlava a paradoxně, čím jsou potom méně slavní, tím víc si dokazují svoji důležitost a během rozhovoru i při autorizaci prudí. Tohle opravdu velké hvězdy nedělají, ty jsou skromné a pokorné. No a pak ještě mnohdy přijde třetí etapa – pokažená kariéra, nezájem lidí, čtenářů i novinářů, a to potom takzvaně »lezou ke křížku«, rádi by poskytovali rozhovory, ale už to nikoho nezajímá.
Pokud bys mohl udělat rozhovor s nějakou historickou postavou, kdo by to byl, proč a jaké by bylo jádro otázek?
Tyhle hypotetické otázky »co by kdyby« moc nemám rád, protože jsem realista. Hrozně rád bych třeba udělal rozhovor s Bohem o tom, jak stvořil svět. Ze světa showbyznysu bych toužil vyzpovídat trojlístek hereckých hvězd – Marilyn Monroe, Gretu Garbo a Marlene Dietrich a tak bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho, až by z toho vznikly nové Zlaté stránky. (smích)
Jsou nějací lidé, se kterými jsi chtěl udělat rozhovor, ale už to není možné?
Jsou jich stovky, ale už odešli do jiného světa než je tento náš. I s Jiřinou Švorcovou jsme měli plány na několik knížek a než jsme si začali povídat a realizovat je, onemocněla a skončila v nemocnici, ze které se už domů nevrátila. A pak je samozřejmě i několik lidí, se kterými bych rozhovor chtěl udělat, ale oni odmítli.
Prozradíš kdo?
Třeba Karel Šíp, jehož Hitšarády jsem jako malý chlapec miloval a měl bych na něj velkou hromadu otázek. Když jsem pracoval v Blesku, psal jsem o něm a komunikovali jsme spolu. Před rokem jsem se mu ozval, že bych s ním chtěl udělat rozhovor do své knížky rozhovorů, ale odpověděl mi, že rozhovory už moc nedělá a o prázdninách píše své knížky, tak nemá potřebu být v mé knížce. Když jsem psal rozšířené vydání knihy Má dcera Iveta o Ivetě Bartošové, chtěl jsem do ní rozhovor s jejím bratrem Lumírem, ale asi na doporučení své manželky to odmítl.
A stalo se ti, že ti naopak někdo řekl, že by chtěl, aby s ním udělal rozhovor a ty jsi ho odmítl?
Stalo, ale jen ve dvou nebo třech případech to byl samotný umělec. Jinak to většinou byl jeho manažer nebo skalní fanoušek. Nechtěl jsem nikoho ranit, abych mu řekl, že jeho příběh mne nebo už nikoho nezajímá, takže jsem se vždy vymluvil, že toho mám momentálně hrozně moc, že se ozvu po čase. A už jsem se neozval.
Jaké dovednosti považuješ za nejdůležitější pro úspěch v oblasti tvorby rozhovorů?
Být příjemný člověk, vypadat blahobytně, mírně natvrdle a vytvořit dojem, že mi dotyčný může nabulíkovat lecjaké nesmysly. Musíte ovšem být setsakramensky a čerchmantsky dobře připravený a v nečekaný okamžik začít argumentovat a ty nesmysly vyvracet. A lidé se pak obhajují, padají z nich kolikrát krásné nesmysly, a nakonec vám řeknou i to, co nechtěli, protože už jim je hloupé vám lhát a vymýšlet si, protože vědí, že vy víte. (smích)
Jsou nějaké rady, které bys chtěl předat mladým, kteří by se třeba chtěli vydat na dráhu novináře?
Spisovatele, novináře, fotografy, ilustrátory a tak dále začne za chvíli nahrazovat umělá inteligence, proto bych všem poradil, ať to ani nezkoušejí a vyučí se řemeslu, které – jak víme – má zlaté dno. Vydělají si mnohem víc, a ještě si ušetří spoustu nervů, protože práce s umělci je občas i peklo na zemi. (smích)
