7 otázek na tělo… pro Zuzku Strachotovou

 

1 – Kdy a proč jsi začala psát?

Asi to všechno začalo v roce 2012 velkou fanfikcí na Avengers. Nebo možná ještě dřív vymýšlením vlastních map v Heroes IV. Psala jsem si svoje dívčí, romantické příběhy s nádechem erotiky, které v dnešní době člověk snadnou koupí v regále s názvem Young adult. Za mě jsme si to museli psát ještě sami…

 

2 – Která z tvých knížek je „srdcovka“?

Po těch letech je to Vypůjčený čas. Ale otázka je to asi stejná, jako by ses mě zeptala, které dítě mám radši.

 

3 – Tvoje první dvě knížky na sebe navazují. Proč jsi se rozhodla nepokračovat v příběhu, ale začala jsi nový?

Protože Devět dní a Devět nocí jsou přece uzavřené příběhy. Nesnažím se za každou cenu psát trilogie, vymýšlet vatu nebo ještě větší zlo a větší nebezpečenství a větší všechno. Můžu říct, že se tam ještě vrátíme. Ale potrvá to. Pozorný čtenář si možná už něčeho všiml.

 

4 – Plánuješ pokračování tvojí aktuální novinky Vypůjčený čas?

Rozhodně. Má to být ideálně tetralogie. Snad se mi podaří to realizovat, protože na čtvrtý díl se těším nejvíc. Už mám i rozmyšleno, co se kde zhruba odehraje. Plánuju to od začátku. Děsivé je, když si uvědomíte, že mezitím třeba uběhlo několik let.

 

5 – Co tě při psaní třetí knihy nejvíc potrápilo?

Psaní samotné. Jak už jsem řekla pro Pevnost, jsem divný spisovatel. Nebaví mě totiž proces psaní. Nejstrašnější je ten pocit, když si sednete k prázdnému wordu a teď víte, že máte před sebou minimálně 260 normostran. Jenže zároveň strašně moc chcete ten příběh vidět a číst. Miluju svoje knihy a postavy, proto to vše dělám. Jsou to naprosto ambivalentní pocity, které se těžko vysvětlují. Píšu jen to, co sama chci číst. Chci, aby ty příběhy existovaly. Pak si výsledek přečtu a skutečně nechápu, jak jsem to dokázala vymyslet nebo popsat. Už bych to nikdy nezreplikovala. A proto podstupuju ten neuvěřitelně zdlouhavý proces tvorby. Musím se utěšovat, že jednou jsem to už zvládla a zvládnu to znovu. Já totiž od začátku píšu načisto. Kromě první části Devět dní, za což může hlavně moje velká nevyzrálost a nezkušenost, v mých knihách nejsou prakticky editorské zásahy (přepisování, mazání, atd). Ale výsledek je, že knihu píšu neskutečně dlouho a pomalu.

 

6 – Psaní fantasy a sci-fi je mnohdy velice vizionářská práce. Skutečně stačí jen autorova fantazie? Nebo se při přípravy knihy radíš s odborníky?

Radím se u scén, kde si nejsem jistá a chci mít potvrzené, že moje představy jsou v pořádku. Kvůli knize Devět dní a Devět nocí jsem navštívila třeba vodní elektrárnu, shlédla instruktážní videa, četla články o zbraních a výbušninách nebo o správném smykování. S bojovými scénami mi pomohla vlastní zkušenost, když jsem se věnovala roky kung-fu. Člověk zjistí, že vlastně neumí nic… Potěšilo mě proto, že většina konzultací dopadla vždy dobře a opravovaly se maximálně drobnosti. Pomáhal mi bývalý český Legionář, moje gynekoložka, paní doktorka z IKEMu, i policista nebo potápěč. Každý z nich dostal scénu, kterou jsem potřebovala zkontrolovat, že tam nepíšu bláboly. Hlavně u vojenských scén mají lidi nějaké představy, které jsou ale zkreslené. Vojáci se často považují za bezcitné muže bez rodiny a citu, dospělí hrdinové za vyspělé, protože ve třiceti přece už MUSÍM vědět, co si počít se životem, a hrdinové jsou celkově nepřemožitelní, bez vlastních stínů a špatných vlastností. Někdy čtenáři nastavím tak trochu zrcadlo, a to se občas nelíbí… Je to všechno o balancu.

 

7 – Jedna z recenzí na tvou z knih říká: autorka má slabost pro silné hrdinky, které porušují pravidla… Hodně autorů se podvědomě projektu do svých hlavních postav. Platí to i u tebe? Ráda porušuješ pravidla?

 

Moje oblíbená věta je: Já jsem oni a oni jsou já. Čili to není jen o hrdinkách, jsem v každé postavě. Je jedno, zda je to muž, žena, mladý, starý. A co je dobré a zlé je jen úhel pohledu. Já jsem v Socionice Hamlet a mým celoživotním údělem je vžívání se do rolí. Moji hrdinové jsou ale pořád samostatné bytosti. Třeba u Devět dní jsou hrdinové muž i žena. Lee rozhodně není ve slabším postavení a vlastně je příběh vyprávěný třemi muži a jednou ženou. Ale možná protože jsem žena, tak mě automaticky lidi pasují do Sery nebo Sofie. A co se pravidel týče… mám silný smysl pro spravedlnost a co úplně nesnáším je „nesmyslnost, černo-bílost a hloupost“. Pak si občas pravidla ohnu pro sebe, abych si obhájila své počínání.