Chráním Tě

Předpokládané vydání v listopadu

1. kapitola

Už dávno měla mít rodinu, děti, manžela... vždyť už jí bylo 30..., jenže nemá nic z toho!

Nemůže.

Tuší…, ne ví, že čas ji dožene a donutí postarat se o bezbranné dušičky. Nemůže si dovolit ten luxus a hodit za hlavu všechno, co přijde zítra, za týden, za rok!

Musí stát vzpřímená a připravená pomoci!

S tím Lucie naposledy přelétla očima výpověď sepsanou narychlo v počítači a dřív, než si rozmyslela udělat cokoliv jinak, to entrem odeslala pryč!

A je to!

Teď už můžu jít dál, úlevou si oddechla.

Zaklonila se v křesle a sundala si brýle na dálku. Promnula unavené oči a soustředila se na věci, co musí udělat. V hlavě si sestavovala podrobný plán příštích kroků. Měla už vybraný inzerát na nové místo, ale fakt, kde se její zaměstnavatel nacházel, byl trochu problém. Něco jiného bylo, když dojížděla do práce 20 minut a mohla přijet, kdykoliv sestra Iveta něco potřebovala. Ale 15 hodin jízdy autem vzdálená práce, to bude něco úplně jiného. Ano, vyváží to výplata, která byla víc než královská.

Můžu teď skutečně pomáhat!

Ne, že trapně zaplatím obědy ve školce, přesvědčovala sama sebe, že udělala dobře. Teď opravdu můžu pohnout věcmi!

Ivet si oddechne a soustředí se sama na sebe, malovala si Lucie.

K čemu by jinak byli sourozenci?! Ti přece mají pomáhat, ochraňovat a prošlapávat cestu!

S tím otevřela email v počítači a začala psát novému šéfovi.

Když hluboko v noci skončila a lehla si do postele, ne a ne usnout. Hlavou jí vířily otázky: Vyjde to?

Vydělám dost?

Pomůže to?

I když ve vzpomínkách zabrousila jakkoliv hluboko, vše bylo zalité láskyplnou pohodou. Možná že sousedovic děti se rvaly jako koně... ona s Ivet nikdy. Vždycky byly dvojka, co se doplňovala, chránila, podporovala! Ať už byly obě copaté holčičky, vytáhlé puberťačky, nebo dospělé ženy, vždycky se jedna mohla spolehnout na druhou. Bylo to vzácné pouto a Lucie si ho nesmírně vážila. Čím byla starší, tím víc si uvědomovala, jak výjimečné souznění je pojí. Jenže nic netrvá věčně a neštěstí sedne vždycky na ty, kteří si to nejmíň zaslouží.

A přesně podle tohoto scénáře u Ivet našli roztroušenou sklerózu! Nemoc, kterou do té doby Lucie vnímala jako něco, co možná potká nějakou vetchou babičku v domově důchodců...

Ale ne, koupila to holka, která měla dvě děti, manžela a celý život před sebou.

Nikdo Ivetu nepřipravil na to, co přijde. Na děsivou realitu, kdy se z aktivní, veselé ženy stal člověk, co se sotva dovleče na konec ulice.

Běžné denní činnosti ji unavovaly, zadýchávala se při sebemenší námaze... nemluvě o paměti, kterou ta bestie roztroušená skleróza ničila děsivou rychlostí.

Lucie byla bezmocná.

Všichni byli bezmocní!

A ten stav beznaděje byl šílený. Pozorovat, jak se z optimistické a pozitivní mámy dvou dětí stává stín, je děsný! Vědomí, že si neužije, jak její děti rostou, chodí do školy a stávají se z nich puberťáci, muselo být devastující. Lucie si ani zdaleka netroufla uvažovat, jak se asi její sestra cítí. Co se v ní pere. Navzdory všem těm démonům se starší sestřička stále usmívala a neztrácela dobrou náladu...

Bohužel Lucie byla realistka. Dokázala si uvědomit, co se stane za pár let. Věděla, že lék na roztroušenou sklerózu neexistuje. Maximálně se mohla úspěšnou léčbou zpomalit doba, za kterou ta bestie doslova sežere mozek, nervy a ochromí tak celé tělo... Jenže to byla pěkně drahá záležitost.

Ať si! Já to zvládnu, zatvrdila se Lucie v duchu.

Rozhodně si urovnala brýle na nose a konečně se opravdu ponořila do příchozího emailu od svého nového zaměstnavatele.

Čerstvě ovdovělý Manuel Rossi byl o rok mladší než ona a navzdory tomu už měl tři děti! A nebyla to žádná mimina. Nejstarší holčička Elena oslavila jedenácté narozeniny, mladší Matteo měl devět let a benjamínku Marcovi byly tři.

Kdy s tím plozením začal? Nevěřícně počítala na prstech jako školačka.

Je jasný, že jsou Italové horkokrevní, ale že by musel s dětmi začínat ještě před plnoletostí?Kroutila hlavou.

Když si v informacích o rodině vyhledala, že zesnulé mamince Elise bylo dvacet osm, její tušení se potvrdilo. Oba rodiče byli de facto ještě děti, když se jim narodil první potomek.

Pokrčila rameny – není její věcí soudit, jak brzo se rozhodli založit rodinu. Karty jsou rozdané. Ona teď bude hrát s tím, co má v rukách.

Stane se chůvou na plný úvazek v rodině Itala, který nezvládá skloubit práci s péčí o děti. Ta myšlenka ji neděsila. Děti měla ráda. Spíš ji mrzelo, že místo láskyplné péče o synovce a neteř bude objímat a hladit tři cizí děti…

Nechovej se jako kráva! okřiklo ji podvědomí.

Ty tři „cizí“ děti přišly o mámu. Jsou vyděšené, opuštěné a já jim můžu pomoct!

A přesně v ten moment se rozvibroval telefon na stole.

„Ahoj švagrovko,“ houkl z aparátu manžel sestry Ivety. Dobrosrdečný optimista, který byl pevný jako skála. Mohl se na všechno vykašlat a utéct..., nejeden chlap by to udělal. Ale on ne. Když slíbil v dobrém i ve zlém, tak si za tím stál a s její nemocnou sestrou žil dál. Lucie na něj byla hrdá a zároveň mu byla vděčná.

„Čau kolohnáte,“ zahalekala do telefonu v hrané dobré náladě. „Jak se máš?“

„Ále, znáš to, teď jsme zaparkovali jachtu a jdeme přeleštit kapotu Ferrari. Prostě nuda k uzoufání,“ uchechtl se.

„Mně je tě tááák líto. Fakt trpíš,“ rozchechtala se a byla vděčná, že jako každý den odlehčil tíživou realitu nejapnými vtípky, které nepochopil nikdo jiný než ona.

„Co ségra?“

„Co ti budu povídat. Vyhrála v jackpotu půl miliardy, jen si nemůže vzpomenout, kam dala los!“

Lucie zamrkala, aby zahnala slzy. Den co den se Iveta propadala do hlubších vod zapomnění.

„Tak co už, zítra koupíte novej los, ne?“

„Přesně! Už ty prachy musím přehazovat vidlema, ať zespodu nechytí plíseň…“

Chvilku se oba řehtali jak puberťáci, co nemají nic jiného na práci než nejapné pošťuchování toho druhého.

„Hele, Luc, fakt jsi dala výpověď?“ ukončil švagr bezstarostné vtipkování.

„Jo, dala!“

„Jako jsi zlatá. Chci ti moc...“

„...zmlkni! Jsme rodina! Až budu já potřebovat, tak ve vás mám oporu. A teď vážně, jak je na tom ségra dneska?“

„No,“ zhluboka se nadechl a Lucie věděla, že to, co bude následovat, se jí fakt nebude líbit.

„Dneska nic moc. Jedna noha vůbec neposlouchá. Je jako mrtvá. Takže Ivet nosím i na záchod,“ přiznal a bylo znát, že mu není lehko u srdce.

„Co děti,“ tiše pípla a cítila, jak jí po tváři teče jedna zrádná slaná mrcha.

„Zatím nic. Snažíme se to maskovat. Ivet většinou sedí na gauči a když ji nesu na záchod, říkám, že maminku tak miluju, že ji musím na rukou nosit.“

„Děkuju,“ zašeptala. Víc nezvládla.

„Jsi praštěná? Za co děkuješ? Já bych ti měl děkovat! Ty kvůli nám jdeš vydělávat, protože já jsem ubožák, co to nezvládl...“

„Nechovej se jako blbec!“ utnula začínající nálož sebelítosti Lucie. „Děláš toho dost. Ty se starej, ať mají všichni fajn náladu a já zajistím peníze. Ne, nepřerušuj mě! Já stejně nemám na příštích deset-dvacet let nic důležitýho na práci, tak pojedu chytat bronz do Itálie a budu se vám smát, že jste proti mně bílí jak sejra!“

„Hele, tak si dej pozor, ať se ti nepřiplete do cesty nějakej špagetožrout,“ smál se a Lucie s ním. Šance, že by se zamilovala, byla totiž naprosto nulová!

Postrádala motivaci.

Nechtěla plýtvat energií na jakékoliv sbližování.

A už vůbec neměla čas. Zatímco většina z jejích kamarádek dokázala prolenošit víkend, Lucie až bolestivě vnímala, jak čas pádí.

Pokud nepracovala, hledala na internetu možnosti, jak sestře pomoci. Pročetla tuny materiálů. Doporučení, že je nejlepší obrátit se na nejrůznější nadace..., ale ona tomu nevěřila. Žila v Česku! V zemi, kde pevnou rukou stále vládl úřední šiml. Obávala se, že žádná z nadací nepomůže. Proto se rozhodla, že na všechno, co sestra potřebuje, vydělá sama. Nemusí se tak bát, že bude někomu vděčná, nebo že se štědrá ruka zavře. Seznam toho, co bylo třeba zajistit se děsivě rozrůstal. I když spoustu podpůrné léčby zaplatila pojišťovna, byly věci, které musela logicky koupit sama pacientka.

Jenže ta musela dát v práci výpověď, protože nestíhala skloubit návštěvy u doktorů s prací. A vlastně už ani nestíhala pracovní tempo. Iveta byla často unavená, nemotorná a když poprvé zakopla, upadla a ošklivě se zranila, byl to pro zaměstnavatele konec.

Slušně, ale důrazně jí doporučil, jestli nechce uvažovat o jiném zaměstnání. Lucie zuřila, jen si na to vzpomněla! Výpověď tenkrát její tiché, klidné a submisivní sestře, ještě pomohli sepsat! Jenže zatímco ta nemocná to vnímala jako spravedlnost, protože přece způsobila zaměstnavateli potíže a byla přítěží, ta zdravá nadávala jak čert.

„Ivet, hergot, zaprvé to nebyla nehoda, ale pracovní úraz! Na těch vašich vytahaných a zvrásněných kobercích jsem zakopla i já, když jsem za tebou šla. Takže to není o tom, že tvoje nemoc a nemotornost způsobily pád. Prostě se ti parchanti z vedení snažili hodit svoji odpovědnost na tebe.“

„Ale ne, chovali se ke mně moc hezky…“

„Prosím tě hlavně je neobhajuj, nebo zaškrtím i tebe,“ varovala tehdy starší sestru. „Zajímali se ti tvoji úžasní bigbossové, kam půjdeš? Kdo tě přijme? Jestli vyděláš dost na dvě děti?“

„Já... já jsem... promiň, nedomyslela jsem to... já nechtěla...“ koktala tehdy Iveta a nervózně si mnula ruce, až je měla úplně bílé. V ten moment Lucie přestala. Uvědomila si, že si vybíjí zlost na špatné osobě. Navíc stres a výčitky celou situaci jen zhoršovaly. Protože přečetla stohy pojednání o roztroušené skleróze, věděla, že jedna věc je lékaři potvrzená – důležité je udržet si pozitivní náladu. Pokud člověk nepropadl trudomyslnosti a udržoval se ve veselé náladě, doktoři opakovaně potvrzovali, že se roztroušená skleróza nehorší!

Takže od té doby se pro Lucii stalo nutností, šířit jen slunečnou náladu. Všechny svoje stesky a strachy si nechávala pro sebe a ventilovala je po večerech. Sebrala stárnoucí sousedce psa a chodila na dlouhé, rychlé procházky parkem. Když nebyl nikdo v doslechu – brečela, křičela, kopala do drnů, až tráva lítala kolem. Hafan to bral jako hru. A když mu Lucie v rámci vybití vzteku zuřivě mrskala míčky do dálky, nadšeně je aportoval a vůbec netušil, že pomáhá jedné brýlaté frustrované zoufalce.

Domů se pak vracely dvě spokojené dušičky – vyřáděný pes a totálně fyzicky vyčerpaná holka.

Jenže s Ivetinými přibývajícími problémy, nebo jak doktoři říkali ataky, měla Lucie větší a větší vztek. Pocit beznaděje a marnosti se v ní kumuloval jako pára v papiňáku. Věděla, že pokud se nesrovná, dřív nebo později to někdo z jejího okolí odnese.

Jenže uvědomit si to, byla jedna věc. Ale udělat s tím něco, to už byl oříšek...

Zvýšila frekvenci a délku procházek natolik, že se před ní sousedčin pes začal schovávat. Zařadila do každodenních rituálů běhání v parku. Nebála se, že ji kdokoliv přepadne. Když dusala se sluchátky v uších rudá jak rajče a funěla jak lokomotiva, i ten největší recidivista by ji politoval a šel dál.

Den co den se tak snažila fyzicky unavit, aby v noci padla do peřin a spala bezesným spánkem...

Ani nevěděla jak se večer plný rozjímání a rekapitulace vlastního života přehoupl v hlubokou noc. Lucie se zabalila do deky, otevřela dokořán okno a pozorovala noční oblohu. Magická hra na setmělé obloze byla uklidňující. Uvolněně sledovala hvězdy a měla pocit, že všechny pozemské problémy jsou zcela malicherné v porovnání s tím, co se děje nad její hlavou. Blikání družic se střídalo se stabilním svitem hvězd a Lucie si povzdechla – jak nicotná byla její drobná existence v soukolí přírody. Kdo by byl také zvědavý na jednu obrýlenou holku, co je víc než tuctového vzhledu. Nebyla ani tlustá, ani hubená. Nikdo o ní nemohl říct, že je prcek, ani že je vysoká – prostě dokonale přehlídnutelná v davu. Šeď, nuda... jen ty brýle ji oddělovaly od bezejmenného stáda.

A to teda nebyla žádná výhra!

Jakmile nezbytné obroučky sundala, nebyla schopna na metr přečíst cokoliv, co nebylo tučně napsáno alespoň deseticentimetrovým písmem. Že by řídila ve stmívajícím se prostředí nepřipadalo v úvahu!

S takovouhle výbavou se dost těžko hledal nějaký mužný ideál, co by jí zamilovaně padl k nohám. Vlastně jakýkoliv chlap.

Jediné, co mohla nabídnout, bylo řádění v peřinách. Navíc jen když to dovolil její diář natřískaný povinnostmi. Takže sečteno a podtrženo, pokud nechtěla získat sama před sebou status holky na zavolání, radši se na celé randění vykašlala.

Pochopitelně nebyla puritánka a sex měla víceméně ráda, ale že by se jí z představy celonočního řádění podlamovala kolena, tak to zase ne.

Poslední dobou na svět pohlížela skeptickým pohledem a připadala si starší minimálně o třicet let. Bezstarostnost vyřadila ze života už dávno. O lehkovážnosti a improvizaci nemluvě. Takže plýtvat energií na randění a pomalé sbližování s někým, kdo si bude dříve či později jen nárokovat víc jejího času, neměla v plánu.

Čas, byla ta jediná věc, o které Lucii šlo.

Brečela by vzteky, když v autobuse poslouchala žvatlání vrstevnic, jak se celý víkend poflakovaly a nudu zabíjely zoufalým vymýšlením, čím se zabavit.

Lucie bolestivě zatínala čelist a tiše nadávala. Nespravedlnost a pocit viny byly pocity, s kterými ráno vstávala i večer usínala.

Rezignovaně si povzdechla a zimomřivě přitáhla deku blíž k tělu. Zabalila se jako malé děcko a sedla si na okenní parapet. Zády se opřela o rám okna a dál pozorovala noční oblohu.

Jaké to bude v Itálii?

Zaměstnám se tam natolik, abych nevyšilovala?

Budu muset večer běhat v parku abych usnula?

Nezešílím steskem po rodině?

Kdyby neměla pevně zakořeněnou vnitřní sebekázeň, seděla by v otevřeném okně až do rána. Jenže Lucie moc dobře věděla, že na nějaké stesky nemá prostě čas. Vymotala se z peřiny a noční chlad vyhnal z hlavy poslední melancholické sklony. Rázněji, než bylo potřeba, zabouchla okno a na chladnoucí postel hodila zmuchlanou deku.

Mazej si vyčistit zuby a hned spát! nařídila sama sobě a jako stroj se vydala všechno udělat.

S hlavou zabořenou do polštáře si stále se zavřenýma očima opakovala – bude to dobrý! Všechno v klidu zvládnu!

Kdyby jen tušila, jak fatálně se mýlila...