5
Kniha byla naprosto skvělá. Moc se mi líbila hlavní hrdinka, která si nenechala nic líbit a měla pevnou vůli vytrvat, když se pro něco rozhodla. První cca třetinu jsem brečela každou chvíli a říkala si, že to snad není možný, takhle to zkomplikovat.
Nechci dávat moc spoilerů, ale musím říct, že těch klacků pod nohy měly Lucie se Stefanem víc než dost a knihu jsem hltala a nemohla se od ní odtrhnout. Bonusová kapitola byla úžasným zakončením jejich příběhu. Až mi bylo líto, že už je konec. Velmi by mě zajímaly další osudy jak nové rodiny Lucky, tak i její sestry a její rodinky.
5
V první řadě bych chtěla vyzdvihnout krásný přebal knihy 😍. Naprosto vystihuje příběh,který se v knize ukrývá. Kniha obsahuje nejen velmi čtivý scénář,ale taky hlubší příběh ženy s roztroušenou sklerózou. Nika Peas je velmi milá a sympatická žena ( měla jsem tu čest, se s ní osobně setkat) ,ale taky skvělá autorka. Knize nechyběl humor, napětí, láska....
Hlavní hrdinka Lucie by pro svou nemocnou sestru udělala cokoliv. A jak všichni víme,léčba takové nemoci stojí nemalé peníze. Proto se Lucie rozhodne jet pracovat do Itálie ,jako chůva tří dětí.... Víte, že vám tady nepíšu spojlery,chci aby jste si knihu přečetly a ne že se tady dozvíte vše... Ale řeknu vám,že Lucie je skvělá postava - držkatá, upřímná, milující.... Naproti tomu Stefano mi zprvu přišel jako protivný páprda, co dodržuje všechna pravidla společnosti.Ale napětí mezi nimi se nedá přehlédnout. Samozřejmě by to nebyla správná love Story, kdyby jim do toho osud neházel klacky pod nohy....
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.
Od základní školy nesnáším pravopis. Navzdory tomu jsem dělala vychovatelku a následně pracovala v médiích. Tam jsem se „vypsala“ až na šéfredaktorku (se stále trvajícím odporem k pravopisu). S odchodem na mateřskou jsem sama začala psát knihy a dnes ostatním autorkám rukopisy schvaluji a vydávám v našem nakladatelství MojeRomantika. Navíc učím své děti doma... a stále jsem schopná ve slově kino napsat Y! Miluju chaos a tvůrčí ruch. Nenávidím prázdný stůl, na kterém je záměrně položený jen počítač. Když se potřebuji ponořit do psaní příběhu, nasadím si sluchátka a pouštím si tu „nejdiskotékovější popinu“, která mě dokonale odblokuje od okolí a já píšu a píšu…