Lucas

Byla jsem italská princezna na vrcholu popularity. Jasně, oslovení princezna je přehnané… Ale, sakra, měla jsem všechno, co jsem chtěla. Peníze, postavení, milence. Věděla jsem, že můžu cokoliv! Nikdo si mě nedovolí zastavit. Všichni vědí, že můj otec je Salomon Vannini. A jméno Vannini mělo v našem světě váhu. Hlavně v tom mafiánském…

…tedy do doby, než jsem krutě narazila! Probudit se po perfektním mejdanu v cizí zemi by nebyl problém – taky by se to nestalo poprvé. Ale já si nic nepamatovala! Kdo, sakra, byli ti čtyři muži? Kdo byli Delaneyové? Co po mně chtěli? A hlavně – co po mně chtěl on, Lucas! Byl ztělesněním démona sexu. Byl tak žhavý, že kdyby to bylo legální a on se nechoval jako idiot, spala bych s ním kdekoliv a kdykoliv. Takhle jsem se jen obrnila a modlila, ať mě otec dostane co nejdřív domů. Jenže čím déle jsem v blízkosti Lucase byla, tím víc začaly na povrch vyplouvat věci, co měly zůstat spát.

Pravda, kterou jsem se neměla dozvědět…

1. kapitola

Pročesala jsem si dlouhé vlasy, jen abych je svázala do ohonu, který mi poté dosahoval do půlky zad. Byla jsem na ně tak pyšná, že kdybych mohla, hladím si je jako úchylačka.

Usmála jsem se na odraz v zrcadle a setřela si černou tečku, kterou jsem měla pod okem od tužky.

Hnědé oči barvy mléčné čokolády, dlouhé řasy a husté hnědé vlasy. Snědá pleť a ucházející postava s dokonalými trojkami…

Tak přesně to bych mohla být já, až na ty trojky prsa a ucházející postavu.

Měla jsem perfektní dvojky, které byly pevné a krásně kulaté. Ve výstřihu černého body vypadaly k nakousnutí. Postava nebyla ucházející, ale dokonalá! Ne nadarmo jsem vyhrála soutěž na milánském týdnu módy.

Móda byla moje láska. Milovala jsem návrháře a jejich šílené kousky. Od pestrých barev až po výstřední střihy.

Dneska byl konečně ten den, na který se tolik lidí připravovalo. Byla to událost roku, protože do klubu Magnolie byl pozván dav lidí – až jsem se modlila, aby se tam vešli. A to prosím pěkně Magnolie spolkla na dvanáct set lidí. Ale co, moje narozeniny byly podobné královské svatbě. Otec si to mohl dovolit, tak proč bych si to nemohla dovolit já.

Být dcerou Solomona Vanniniho mělo určité výhody. Neomezený účet, platinová karta a věci, co si normální lidé mohli jen stěží dopřát. To byl můj život. Jachty a luxusní dovolené, studium na té nejdražší škole módního návrhářství v Miláně. A jaký byl bonus k tomu všemu? Všichni se mě báli, protože věděli, co moje mocná rodina dokáže.

Život byl zkrátka skvělý a já si ani jiný neodkázala představit.

Přejela jsem si rukama po černém body, u kterého jsem si srovnala ramínka a upravila prsa ve výstřihu. Stejně černé kalhoty s vysokým lemem mi ještě víc zúžily pas a opticky prodloužily už tak dost dlouhé nohy. Černé lodičky na vysokém podpatku a zlaté doplňky, to už byla jen třešnička na dortu.

Spokojeně jsem se otočila před obrovským zrcadlem se zlatavým obložením a usmála se na odraz dnes už šestadvacetileté ženy, která byla jedním slovem – dokonalá.

„Val?“ ozvalo se jemné zaťukání na bílé masivní dveře.

Malá hnědovlasá hlava nakoukla do pokoje. Velké hnědé oči se rozšířily, když mě uviděly.

„Ahoj, zlato!“ usmála jsem se na malou sestřičku a rozevřela náruč, do které mohla vběhnout.

S radostí to udělala a rukama se mi pověsila okolo krku. „Myslela jsem, že budeš s námi doma.“

„Musím náležitě oslavit narozeniny,“ mrkla jsem na ni. „S tebou si je oslavím hned zítra.“

„Kdy budu slavit narozeniny, jako máš ty?“

„Myslíš, až ti bude taky dvacet šest?“ naklonila jsem hlavu a usmála se na milovanou bytost.

„Jo.“

„No za dvacet jedna let,“ pocuchala jsem něžné vlásky. „A to já už budu stará a určitě mě nepozveš.“

„Tebe pozvu vždycky, mám tě nejradši na celým světě.“

„A já tebe.“

Naše nosy se spojily na znamení slibu a já ji v náručí stiskla ještě víc.

„Kdy se vrátíš?“ zeptala se, když jsem s ní scházela ze schodů do spodní části domu, kde jsem čekala, že najdu rodiče.

„Až pozdě v noci,“ odpověděla jsem a došla k otci, který byl překvapivě doma. „Ahoj, tati.“

Černé vlasy protkané stříbrem a hřejivé hnědé oči, která měla moje sestra po něm, se na mě podívaly a přejely mě kritickým pohledem.

„Sluší ti to, Valentino,“ pokýval hlavou.

„Díky,“ usmála jsem se.

Postavila jsem na zem Elisu, co se otci hned přilepila okolo pasu. Ohlédla jsem se po mamce, která nalévala sklenky vína.

„V kolik se vrátíš, Val?“ usmála se na mě.

„No…“ nedokázala jsem pravdivě odpovědět. „Jsou to narozeniny, tak bych řekla, že to bude někdy nad ránem?“

„Buď opatrná!“ mrkla na mě spiklenecky.

„Jede s tebou Jacob,“ rozhodl otec a vzal si od mamky sklenku s červenou tekutinou tak suché chuti, až se mi zkroutily palce u nohou.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

„To nebyla otázka!“ podíval se na mě.

„Tati!“ zaúpěla jsem. „Proč Jacob? Neznamená to, že když jsme spolu kdysi chodili, že ho budu tahat všude s sebou.“

„Najal jsem ho do tvojí ochranky,“ pokrčil rameny.

„Nemám ochranku,“ zamračila jsem se.

„Teď už ano.“

„Proboha!“ protočila jsem oči, a kdybych mohla, dupla bych si.

„A mimochodem, před domem máš dárek.“

To už znělo líp. Vyšla jsem z domu v doprovodu rodičů i mladší sestry a narazila pohledem na Jacoba, postávajícího před vchodem. Ruce měl v kapsách smokingových kalhot, na sobě bílou košili s upnutou kravatou a přiblblý úsměv na tváři.

Ano, byl hezký. Opálená pokožka, dokonale zelené oči barvy nezralých oliv a šlachovité tělo dokazující, že sport mu není cizí. Byl fakt třída… Na školní ročenku nebo možná jako král plesu. V posteli to s ním za moc nestálo a pět let mě u něj držel pouze stereotyp.

Změnu jsem nechtěla, protože ať už byl Jacob jakýkoliv hňup, drahé dárky od něj vždycky potěšily.

„Ahoj, Val.“ usmál se a ukázal tak řadu perfektních bílých zubů.

„Čau.“ kývla jsem na něj a plně se zaměřila na červený mercedes s obrovskou mašlí, co stál před garáží.

„Paneboooožeeeee!“ křičela jsem, když jsem k němu běžela.

„Věděl jsem, že se jí bude líbit,“ pronesl otec za mými zády.

„Ano, pane, měl jste pravdu.“ zaslechla jsem i Jacoba.

Ale no tak, pomyslela jsem si, nelez mu tak do zadku, nemá to rád.

„Vali, svezeš mě zítra?“ tahala mě Elisa za ruku, zatímco jsem obcházela auto.

„Jasně!“ nadšeně jsem slíbila a nastoupila, abych pocítila měkkost kožených sedaček na svém luxusním zadku.

Bylo to jako dokonalý sen – to auto se ke mně hodilo. Bylo pro mě prostě stvořené.

„Všechno nejlepší!“ popřáli mi rodiče, když jsem se k nim vrátila nadšená víc než kdykoliv předtím. „Líbí se ti?“

„Ano,“ přikývla jsem a oběma dala pusu. „Sice mohlo být černé, ale i s tou rudou se spokojím.“

Táta se ušklíbl, byl na moje vrtochy zvyklý, a mamka mě zlehka plácla po zadku.

„Užij si dnešek, holčičko,“ zašeptala mi do ucha a do ruky vložila malou sametovou krabičku.

„Mami,“ došla mi slova, když jsem vytáhla briliantový prstýnek.

„Je podle tvých představ?“

„Je víc než to,“ pousmála jsem se a objala ji.

Briliant byl neuvěřitelný. Dokonale opracovaný, vyleštěný a velmi drahý. A já měla ráda velmi drahé věci. Podle nich jsem určovala hodnotu člověka.

„Valentino,“ ozval se za mnou Jacob. „Je na čase, abychom vyrazili. Královna dnešní akce nemůže přijet pozdě.“

Měl pravdu, proto jsem se rozloučila s rodinou a nasedla do černého modelu vozu Karlmann King, což byla novinka na trhu pancéřových vozů pro bohaté. Jednalo se o osmdesátimilionového mazlíčka mého otce. Auto bylo tak bezpečné, že s sebou nemusel tahat ani po zuby ozbrojenou ochranku. Dokonce ani prezident neměl takové auto. Musela jsem se tomu smát.

„Jacobe?“

„Jo?“ otočil se.

Zíral z okna jak bulík, neměl snad koukat spíš na mě?

„Nedal jsi mi dárek,“ poznamenala jsem záměrně afektovaně a zkontrolovala si pečlivě udělanou manikúru.

„Já jsem nezapomněl,“ zčervenal. „Mám pro tebe nachystané překvapení v Magnolii.“

Znuděně jsem odfrkla a radši vytáhla mobil z malého psaníčka, co jsem sebou měla. Bylo potřeba udělat si fotku a tweetnout, že už jsem na cestě.