Marco

Nečekala jsem, že se tohle může stát zrovna mně…

Vždyť já byla ve světě velkých peněz a zákulisních intrik malá ryba…

Pěšec na šachovnici podlých her mocných mužů. Her, které jsem nechtěla hrát…

Ale jezdci apokalypsy neznají slitování! Berou si, co chtějí.

Čtyři nelítostní králové co místo koruny nosí Glocky!

Ale jeden z nich byl pro mě osudový muž…

Byl hrubý, neomalený a drzý stejně jako já. Ale pod slupkou zvířete se ukrýval úplně jiný muž. Tak něžný a sladký až se tajil dech… Jen bylo těžké ho probudit. Bylo těžké najít v něm klady, když převládal hněv a pomsta, za kterou se hnal.

Byla jsem lapená mezi touhou a klamem.

Už jsem přestávala vědět co je skutečnost a co lež.

A to nejhorší mělo teprve přijít…

1. kappitola

1. Kapitola (Brooke)

Protáhla jsem si unavená záda a opřela se do kancelářského křesla s polstrováním. Díky bohu za ty vymoženosti. Znovu jsem se zadívala na projekt, na kterém jsem pracovala už dva měsíce a po očku se podívala na Hannu. Byla dobrá, ale ne dost dobrá. To, co já jsem sepisovala ona ještě nestihla ani pochopit, a to byl ten rozdíl mezi námi. Zatímco já jsem byla Rustonova pravá ruka, Hanna mu nosila kávu a s poklonou opouštěla tu jeho smradlavou kancelář.

Premiér Ruston to byla kapitola sama pro sebe. Jako člověk byl možná fajn, ale jakmile se za ním zavřeli dveře Bruselského ústavu, stával se z něj čirý zmrd.

Měl rád všechno pod kontrolou, to samozřejmě já také. Ale tím naše podobnost končila. Ruston byl přesně ten premiér který naslibuje hory doly, samozřejmě když je před volbami, a pak to jedním šachem smete ze stolu. Nenáviděla jsem ho, ale tahle práce mi šla od ruky, jak říkám byla jsem nejlepší. A protože jsem náročná a mám ráda luxusní věci, na které si potrpím, snášela jsem ty jeho trapné narážky na moje prsa i zadek a nechala ho se koukat. Díky tomu jsem mohla mít doma ty značkové lodičky za tisíc dolarů.

„Brooke?“ otočila se na mě Hanna po chvíli. „Tohle je něco jako kvantová fyzika. Prostě ty čísla nechápu.“

Chtěla jsem protočit oči, ale přišlo mi to vůči ní trapný, chudák holka, a tak jsem si sama v sobě zakřičela něco o hňupech a zvedla se ze své židle. Jedním kliknutím uložila projekt a chtěla se vydat pomoct Hannah, když se mi rozezvonil mobil, který jsem měla položený na stole. Svítilo na něm jméno Rustona, a tak jsem se na Hannu omluvně usmála a přijala jeho hovor.

„Šéfe?“ zacvrlikala jsem do telefonu.

„Brooke, na slovíčko.“ Zahřměl tím svým vyžraným hlasem a hovor ukončil.

Teď už jsem se protočení očí nebránila a telefon si zastrčila do černých kalhot.

„Promiň, musím k němu zajít.“ Pokrčila jsem rameny.

Hanna se na mě usmála a přikývla, když jsem si všimla, jak se jí zpotili brýle, skoro jsem jí začala litovat. Ale jen skoro, jak si kdo ustele, tak si taky lehne. Jestliže práci nepochopila už na začátku, měla to zabalit. Byla tu tři měsíce, chápu že se do toho člověk teprve dostává, ale mít problém po třech měsících otevřít excelové tabulky, to bylo moc i na mě.

Zaklepala jsem zlehka na dřevěné dveře, i když jsem zcela jistě věděla že si všiml, jak procházím okolo prosklené výplně, kterou měl v kanceláři.

„Dále.“

Otevřela jsem dveře a proklouzla jimi dovnitř. Všude byl chaos, tak jak to u něj bylo zvykem. Přejela jsem jeho stůl a chtělo se mi zvracet, mezi kelímky od čínských pokrmů leželi dokumenty pro výstavby hotelů za miliony eur. Zajímalo by mě, jak by se investoři tvářili na perfektně postavenou smlouvu s ještě perfektnější skvrnou od kung­‑paa.

„Pane Rustone, chtěl jste mě vidět?“

„Brooke, posaďte se prosím.“ Ukázal na židli, ke které jsem se bála přiblížit.

Jeho kancelář nebyla moderní, nebyl to ten druh muže, který má rád chrom a moderní věci. Byl to ten typ chlapa, který jedny trenky na týden a umaštěnou košili řeší až když mu máma řekne, že pere. Ne to bych mu křivdila, tohle prase mělo doma manželku, vlastně jsem to nechápala ještě víc.

Opatrně tak aby si toho nevšiml jsem palcem a ukazováčkem chytla nechutně vypadající ubrousek, kdoví co zachytil že, a odhodila ho na zem. Než jsem svůj zadek posadila na tu ošuntělou židli v rychlosti jsem zkontrolovala počet drobků.

S povzdechem že dnes budu prát svoje nejoblíbenější sexy pracovní kalhoty jsem se posadila.

„Takže…“ protáhl svoje krátké tlusté ruce a propnul ještě tlustější prsy. „Pracuješ tu už dlouho, mám pravdu?“

Vykulila jsem oči a ruku si připlácla na pusu. „Dáváte mi výpověď?“

„Proboha to ne, jak jsi na to přišla?“

„Protože tak ta věta vždy začíná.“ Rozhodila jsem ruce a zamračila se.

„To si asi pletete.“ Zavrtěl hlavou a usmál se na mě.

Kreténe, pomyslela jsem si a nasadila hraný úsměv. „Vylekal jste mě.“

„To jsem skutečně nechtěl.“ Přikývne. „Nicméně, jste tu už čtyři roky mám pravdu?“

„Ano, pane.“ Přikývla jsem.

„Za celou tu dobu jsem si nevšiml že byste si vzala dovolenou. Podle toho, co vidím, jste si ji vždy nechala proplatit.“

„Ano, je to pro mě lepší.“ Pokrčila jsem rameny. „Mám radši peníze, za které si můžu dovolit to co chci, než abych díky dovolené jeden měsíc živořila.“

„Obávám se, že to by se nestalo.“ Odfrkl si a zadíval se přesně do výstřihu mé bílé, na tělo upnuté halenky.

No tak se pokochej ty prase, projelo mi hlavou.

„Můžeme přejít k věci, mám tam rozdělaný projekt, pane.“

„Jistě.“ Odkašlal si a zvedl oči k těm mým. „Takže, jak bych to, tak řekl. Brooke, dostanete dovolenou. Odpočinete si, načerpáte novou energii.“ Mrkl na mě a přes stůl mi podal obálku.

Čekala jsem v ní tučný obnos peněz, místo toho jsem vytáhla voucher na dovolenou ve Španělské Seville.

„Voucher?“ podívala jsem se na něj.

„Ano, jedná se o resort s luxusním hotelem, termálními prameny, wellness a dokonalým barem. Uvidíte budete nadšená.“

„Pane, je to na tři týdny.“

„Ano vím. Však jak říkám. Odpočinete si, načerpáte novou energii.“ Pousmál se. „Jen mám na vás malou prosbu.“

Aha, tak tady jsme měli ten háček. Pokynula jsem mu hlavou, aby pokračoval a on z uzamčené skříňky vytáhl hnědou obálku, kterou mi podal. Převzala jsem jí a promačkala jí, abych zjistila že uvnitř je bublinková fólie a něco malého.

Hodlala jsem jí rozlepit, když mě zastavil jeho hlas. „Co to děláte?“

„No chci se podívat dovnitř, pochopitelně.“

„To nesmíte, řeknu vám, co tam je ale obálka musí být neporušená.“ Zavrtěl hlavou nad mou hloupostí. „Jde o USB klíč, na kterém jsou velmi cenné informace. Za informace, které tam jsou by mnozí lidé zaplatili miliardy, jen aby ten malý kousek dat vlastnili.“

Znovu jsem obálku protočila v ruce a zvedla k němu své oči. „A co s tím mám dělat já?“

„Vezmete jí sebou do Sevilly. V Hotelu Delanyas, kde budete bydlet, budete mít domluvenou schůzku s majitelem, mějte na paměti, že nikomu jinému se do ruky dostat nesmí.“

„To je všechno?“ pozvedla jsem obočí.

„Ano.“ Přikývl. „A Brooke, opatrujte to jako oko v hlavě. Ztráta toho USB by vás dostala do velkých, ale opravdu velkých potíží. Jinak přeji příjemnou dovolenou.“

„Děkuji.“ Ušklíbla jsem se.

Kdybych tehdy věděla, co to USB způsobí a co způsobím já svojí lehkovážností, hodila bych mu obálku do klína a odešla s hlavou vztyčenou jako královna.

Prošla jsem kanceláří a ze židle stáhla svoje sako společně s kabelkou. Chtěla jsem dodělat ten projekt, ale co se vleče neuteče.

„Někam jdeš?“ mrkla na mě Hannah mordující se stále s tím samým co dělala, než jsem odešla za Rustonem.

„No jo, jdu balit. Ráno odlétám na dovolenou.“ Zaculila jsem se na ní.

„Cože?“ vykulila oči, takže díky brýlím vypadali ještě větší.

„Musíš se hodně snažit, ukazovat kozy a být příjemná a třeba za tři roky dostaneš taky pobyt ve Španělsku.“ Mrkla jsem na ní a přehodila si kabelku přes rameno.

„Já určitě.“ Pohodila hlavou. „Tak si to tam užij.“

„To rozhodně udělám.“ Zamrkala jsem a poslala jí vzdušný polibek.

Nevšímala jsem si jejího kyselého obličeje ani toho, jak pevně semkla rty k sobě. Měla jsem tu dovolenou odmakanou. Vždyť kolikrát jsem se vykašlala na válení na pláži a radši seděla za stolem a připravovala pro toho hňupa projekty a počítala peníze stále a stále dokola, aby mu neutekl ani cent.

Nastoupila jsem do výtahu s přihlouplým úsměvem a konečně ze mě všechno spadlo. Za dovolenou jsem nevyhodila ani euro, a přesto mám na tři týdny pobyt snů. Můžu si to užít plnými doušky, jen mě mrzí že si nestihnu nakoupit nové oblečení.